Výzkumná pícninářská stanice ve Vatíně

Historie Výzkumné pícninářské stanice ve Vatíně očima pana doc. Vítka. Málokdo tuší, že původní „mlejnek“ stál jinde...

Tento článek přibližuje historii Výzkumné pícninářské stanice ve Vatíně očima pana doc. Ing. Lubora Vítka, CSc., který je zasloužilým akademickým pracovníkem naší fakulty - pamětníkem a byl tak laskav, že se s námi o své vzpomínky podělil. Jeho příspěvek přibližuje vznik a historii Výzkumné pícninářské stanice Vatín. Na ní dnešní studenti a pracovníci řeší závěrečné práce a výzkumné úkoly a málokdo tuší, že původní „mlejnek“ stál jinde.

doc. Vítek při konzultaci v terénu

Historie Stanice Vatín

V roce 1962 byla zřízena samostatná Katedra pícninářství. Výzkumná činnost, týkající se pokusných porostů, byla odkázána na pozemky Školního statku v Žabčicích a na pozemky školního statku Veterinární fakulty Nový Dvůr, což bylo pro luční či pastevní porosty nevhodné. Přibližně v roce 1963 byli požádáni Ing. Cholava a Ing. Lesák o vypracování návrhu na zřízení pastvin pro  krávy v JZD Vatín. Iniciátorem byl Ing. Mička - náš absolvent. Při pochůzce v terénu narazili na opuštěnou a chátrající budovu bývalého „mlejnku“, který byl ve vlastnictví usedlosti rodiny Růžičků. Ing. Mička nabídl tento objekt k možnému zřízení rekreačního objektu pro pracovníky katedry. Návrh byl tlumočen na katedru. Nabídka byla zvážena a byl vysloven jasný názor, že by bylo vhodnější a účelnější zřídit v této budově pícninářskou stanici, na níž budou řešeny výzkumné úkoly. Tento návrh byl přijat a zahájilo se jednání o realizaci s funkcionáři JZD, kromě Ing. Mičky to byli pan Hajátko, Petrlík, Svoboda a další. Na první schůzce se dohodly možnosti pomoci se stavebními pracemi od místního JZD a zohledněny omezené finanční možnosti školy. Se záměrem vybudovat výzkumnou stanici byl seznámen vedoucí činitel účtárny, který nás ujistil, že akci promyslí, což bylo pozitivní, protože nedošlo k zamítnutí. Následně jsme zahájili práce na uvedení budovy do vyhovujícího stavu. Bylo to však složité a pomalé. V této situaci seznámil Ing. Mička se záměrem vybudovat ve žďárské oblasti pracoviště s předpokladem možnosti působit odbornou radou v provozních poměrech zemědělských podniků ředitele Okresní zemědělské správy Ing. L. Beneše, též absolventa VŠZ, a to se setkalo s pozitivní odezvou.

Původní budova VPS - budova mlejnku před rekonstrukcí

Ing. Beneš zprostředkoval účast na organizaci prací JZD Sázava při rekonstrukci budovy panu  Jaroslavu Lokajovi. Ten následně působil v letech 1964 až 1968 ve funkci vedoucího stanice, mimochodem velice úspěšně. Posléze absolvoval dokonce studium VŠZ. Existence Výzkumné pícninářské stanice od samého počátku umožňovala řešení výzkumných úkolů a řešení diplomových prací. Zaměření činnosti spočívalo jak v oblasti výzkumné, tak i v oblasti pedagogické. Laboratorní provoz vyžadoval pořízení moderního laboratorního vybavení a přístrojů. Postupně byly získány nezbytné mechanizační prostředky pro obdělávání půdy, zakládání pokusných porostů, jejich ošetřování a sklizeň. Bylo nutné využít prostředky malé mechanizace, což se neobešlo bez vlivu našich rodinných příslušníků zaměstnaných v Ústředním podniku zemědělské techniky. Iniciativou výše jmenovaného a úsilím spolupracujících členů katedry, zainteresovaných členů JZD, obce Vatín a pracovníků Okresní zemědělské zprávy se podařilo, možno říci perfektně, rekonstruovat budovu, vybudovat skladovací prostory, zázemí pro bezpečné uložení chemikálií, zpevnila se přístupová cesta a byly vybudovány základy pro instalaci památníku osobností vědního oboru. Výsledkem několikaletého úsilí bylo vybudováno exkluzivní laboratorní pracoviště a rozumné vybavení mechanizačními prostředky pro realizaci výzkumných úkolů v terénu.

Dovolím si malou, ale příjemnou odbočku: Ředitel nemocnice v Havlíčkově Brodě a primář stomatologie (chirurgie čelisti), můj strýc se vždy zajímal o moji práci a činnost v oboru. Scházeli jsme se na různých místech v oblasti Vysočiny. Když byla laboratoř v plném provozu, osmělil jsem si jej a jeho rodinu - vesměs lékaře, či studenty medicíny pozvat na prohlídku naší stanice. Nadšení, které všichni projevili neznalo mezí. Strýc prohlásil, že zařízením takové úrovně nemocnice nedisponuje a pokud se týká čistoty, pošle jejich vnitřní správu na exkurzi.

V následujícím období se začal monitorovat průběh počasí, což bylo nutné pro získání podkladů pro výzkumné zprávy a diplomové práce. Osobou pověřenou tímto sledováním byl pan Štursa, který úkol zastával se zájmem až se zaujetím. Pozorování přešlo pod gesci Státního meteorologického ústavu a setkáváme se s ním denně v hlášeních o počasí. Zajímavostí je, že starý pan Štursa, když chodil měřit srážky a teploty (a říkali jsme, Štursa jde měřit počasí) nechodil po nové silnici, která vedla proti jeho vůli po jejich polích, ale mnohem delší trasou vedoucí po staré cestě.

VPS Vatín se rychle stala známou základnou pícninářského výzkumu nejen v ČSSR, ale i v zahraničí (např. NDR, Polsko).

Zahraniční hosté na VPS - zrekonstruovaná budova mlejnku

V souvislosti s desintegrací kateder na Agronomické fakultě dalo Kolegium rektora souhlas s rozdělením původní Katedry pícninářství, výroby krmiv a včelařství. V roce 1969 se v pamětním listě fytotechnického oboru k 50. výročí VŠZ připomínalo organizační členění na tři oddělení - Oddělení technologie a organizace výroby na orné půdě, Oddělení luk a pastvin s Výzkumnou stanicí pícninářskou ve Žďáře nad Sázavou a laboratořemi ve Vatíně a Oddělení melioračních a parkových trávníků v Nymburce a v Lednici. Předpokládalo se převzetí kompletního zahradnického zařízení od města Žďár, k němuž náleželo, tuším, několik set metrů čtverečních zasklené plochy. Rozsah skleníků a budov byl obrovský. Pro potřeby katedry by byly problematicky využitelné, zvláště v zimních měsících, neboť hrozilo nebezpečí zborcení skleníků, speciálně v oblasti, kde lze předpokládat četné sněhové srážky. Navíc nutnost nepřetržitého vytápění, případně trvalé zaměstnání minimálně 10 lidí, byly na rámec možností, které si katedra mohla dovolit. S tímto stavem jsem osobně nesouhlasil, také proto, že se po výzkumné i pedagogické stránce vzdalovala katedra od poslání zemědělského. V tomto ohledu mluvím výhradně za sebe, názory kolegů neznám, i když jsem se některých jednání zúčastnil. Prioritou katedry se stal Radonín, Vatín byl jen jakýmsi doplňkem, přičemž ale základní laboratorní funkce vykonával dále, a to pod vedením Ing. Jana Kovaříka. Potvrzení mých obav na sebe nenechalo dlouho čekat. Nedlouho poté v zimě napadla do jednoho rána velká vrstva sněhu, skleníky to nevydržely a zhroutily se. Bezprostředně jsem to viděl. Bylo to horší, než jsem si to mohl představit. Změť rozlámané a pokroucené ocelové konstrukce a hromady střepů skla. Jaký to mělo konec, nevím. V důsledku této škody se obnovila v plné míře funkce Vatína. Tím skončila epocha Radonín a my se mohli v klidu vrátit k rozumné výuce, k řešení dlouhodobě sledovaných porostů lučních a pastevních a k organizaci mnou milovaných terénních cvičení s výklady o společenstvech smilkových, bezkolencových, psárkových, ostřicových, ovsíkových, vřesovištních, Polygonaceae, Cirsieta s pcháčem potočním a další v oblasti Svratky. Rád vzpomínám na násilný přechod Svratky po kamenech z vysloveně psárkového porostu přecházejícího do svažitého pozemku s porostem ovsíku vyvýšeného a s prohlášením jednoho z přítomných studentů: „Tak tomu říkám terénní cvičení“.

Terénní cvičení se studenty

Nastalo období nazývané Restititio in integrum, tedy návrat do původního stavu. Národ se rozhodl vrátit nám všem vlastníkům to, co nám stát v padesátých letech v důsledku voleb v roce 1946 ukradl. V úvodu zmíněný „mlejnek“ byl kdysi vlastnictvím rodiny Růžičků, kteří měli zemědělskou usedlost uprostřed Vatína. Protože jsem byl osobně v podobné situaci, ochotně jsem se jednání s panem Růžičkou ujal. Snažil jsem se dohodnout o jiném vyrovnání, např.cestou vydání jiné nemovitosti nebo cestou finančního vyrovnání, což se zdálo být pro obě strany výhodnější. Mé návrhy pan Růžička nepřijal a rozhodl se požadovat vrácení celého majetku. Z vlastní zkušenosti jsem jej pocitově sice chápal, naším problémem se však stal termín vydání budovy. Naštěstí místní družstvo vlastnilo bramborárnu a v jejím sousedství nevyužitý okál, který by byl vhodným útočištěm. Následovala jednání o možnosti domek koupit a přesunout do něj zařízení Výzkumné pícninářské stanice. Toto bylo projednáváno za účasti kvestora a došlo k dohodě, ale bylo nutné získat požadovaný obnos 1 mil. Kč. Požádal jsem tehdejší úřad kvestora o podání žádosti na Ministerstvo školství o potřebný obnos, z důvodu řešení náhrady za objekt vydaný v rámci restituce, na nákup náhradního objektu v místě. I když s podtextem „Vítek se zbláznil“ byla žádost odeslána. Asi za tři týdny přijel na VPS muž, o němž jsme si mysleli, že přivezl vzorky na rozbor. Pan doktor vysvětlil, že žádné vzorky nemá a přijel ověřit, proč hodláme koupit okál. Tím se jeho návštěva vysvětlila. Po prohlídce objektů odjel a asi během 2 týdnů po korespondenci s VŠZ byl dům navržen do zápisu vlastnictví ve prospěch školy. V rámci poskytnuté finanční částky byly provedeny potřebné úpravy budovy a zařízení VPS bylo přemístěno. Dnešní studenti tak mohou i nadále jezdit na terénní cvičení, řešit své závěrečné práce, vědečtí pracovníci pracovat na výzkumných úkolech a využívat zázemí Výzkumné pícninářské stanice ve Vatíně a málokdo tuší, že původní „mlejnek“ stál jinde.

Letecký snímek Vatína nová budova - okál