Rozhodli se odejít za hranice, za účelem vstoupit do oddílů zahraniční a posléze Československé armády

Cesta byla značně napínavá a dobrodružná. Počty emigrantů se zvyšovaly a tvořila se Československá armáda, která bojovala proti německému násilí.

Doc. Vítek nám poslal pár vzpomínek, jak říká, na dobu počátku útisku našeho národa německou rozpínavostí, která postihla celistvost ČSR, vysoké školy, státní hospodářství apod. Jedná se
o vzpomínky ke 100 letům, které uplynuly od založení naší Alma Mater. Sto let práce, radosti z úspěchu při šíření vědomostí, někdy však i zklamání, když se práce nedaří, jak jsme si přáli, ale také, jak nám bylo dovoleno či jaké překážky jsme museli překonat. Sto let je dostatečně dlouhá doba k vybudování vysokoškolské instituce na žádoucí úrovni. Původní nadšení z dosažení samostatného svéprávného státu bez vlivu habsburského domu, trvajícího od roku 1526 vystřídala obezřetnost v důsledku tradiční německé rozpínavosti exponované vítězstvím německé nacistické strany v roce 1933 a vyvrcholením mezinárodní situace mnichovskou dohodou na účet územní celistvosti ČSR vedoucí ke ztrátě pohraničního území a vzniku  protektorátu Böhmen  und Mähren, vzniku Slovenského státu, k uzavření vysokých škol a postupným ztrátám svobody, ale i životů našich nejlepších lidí, vesměs z řad naší inteligence. Vlivy násilí a ztráty týkající se VŠZ jsou připomenuty
v knize Století agronomické fakulty. Situace vedla k tomu, že studium bylo rozšířeno o předmět branná výchova. Aktuální stav morálky obyvatel našeho státu, jako forma společenského vědomí, ovlivňující chování a jednání lidí jako celku, lze posoudit z vyhlášení všeobecné mobilizace armády v předvečer uzavření mnichovské dohody, kdy během 24 hodin ke svým útvarům do zbraně nastoupilo 80 % povolaných v počtu jednoho a čtvrt milionu branně povinných mužů. Je pravděpodobné, že se tyto jevy podílely posléze na rozhodování mladých mužů, kteří se v dalších týdnech rozhodli odejít za hranice za účelem vstoupit do oddílů zahraniční a posléze Československé armády a bojovat proti německému násilí.

Jedním z těchto mužů byl Antonín Staněk, narozený v lednu 1915 v Brně-Komín. Jeho rodiče byli zemědělci. Měl dva sourozence, o 2 roky starší sestru Marii a mladšího bratra Bohuslava. Antonín vystudoval gymnázium a poté složil doplňovací maturitu na pedagogické akademii. Vojenskou presenční službu vykonal ve škole záložních důstojníků. Část služby vykonal na opevněních jižní Moravy a do civilu byl propuštěn s hodností četaře aspiranta v roce 1939. Po propuštění chvíli pracoval u rodičů v zemědělství. Tehdy se začaly šířit zprávy o tom, že se v Krakově tvoří vojenská jednotka, a on spolu s bratrancem Jindřichem Čoupkem přemýšleli o vstupu do Československé zahraniční armády. Do Polska odešli v červnu 1939, a tím začala jejich Odyssea.

Cesta byla značně napínavá a dobrodružná. Počty emigrantů se zvyšovaly. Část pod vedením pplk. Svobody postupovala východním směrem, druhá část přes Rumunsko a Jugoslávii do Francie do Agde, kde probíhal výcvik, a tvořila se Československá armáda. Zde podepsali vstup do cizinecké legie. V červnu 1940 dva pluky odjely k řece Marně na frontu bez dobré výzbroje a výcviku. Po ústupu a kapitulaci Francie se lodí dostali do Casablanky a teprve roku 1941 do Anglie, kde byl Staněk přidělen k 1. praporu československé brigády u nezařazených důstojníků Moreton Paddox. Základní výcvik zde byl tvrdý a skrýval v sobě zvládnutí útočného boje (assault course) a kurz vzdušného výcviku (para course), samozřejmostí byl kurz minometný, stáž u tankistů, výroba trhavin a jejich odpalování.

V roce 1944 bylo rozhodnuto, že nezařazení důstojníci budou odeslání k Československé armádě do Sovětského Svazu, kde bylo větší množství mužstva z dobrovolníků původem z volyňských Čechů, ale počet důstojníků nebyl dostačující. Staněk s hodností poručíka dostal funkci náčelníka protitankového batalionu u 2. čs. paradesantní brigády v Saguře. Dne 5. 11. 1944 byl Antonín těžce zraněn, průstřelem loketního kloubu  pravé ruky, při útoku u Dukelského průsmyku. Prodělal několik ošetření v různých nemocnicích v Sovětském svazu. Léčení bylo složité, dokonce se uvažovalo o amputaci paže a protáhlo se až do poválečných měsíců. Pohyblivost zraněného kloubu ruky byla zabezpečena až po několika transplantacích v Praze. Do Brna se vrátil 5. 6. 1945.

Jako štábní kapitán nastoupil na doplňovací velitelství Brno-město na Kounicově ulici v roce 1946. Po únorových událostech roku 1948 byl Staněk, 31. 10. 1949, poslán z armády na zvláštní dovolenou s polovičním platem a 1. 10. 1950 propuštěn. Poté vystřídal několik zaměstnání. Nakonec byl přijat ve Výzkumném zemědělském  ústavu v Pisárkách a nakonec zakotvil v laboratoři Vysoké školy zemědělské. Zde překládal anglicky a rusky psané články od roku 1965 až do roku 1972, kdy odešel do důchodu.

V rámci sametové revoluce byl povýšen do hodnosti podplukovníka (pplk.), což si vzhledem ke svému zdravotnímu stavu příliš neužil. Zemřel v roce 1991 a je pochován po exhumaci na komínském hřbitově.

Aktivní protiněmecká činnost v Komíně měla tragické následky. Nejvíce utrpěla rodina Čoupkových a někteří jejich známí.

Antonínova sestra Marie se dostala do koncentračního tábora Ravensbbruk. Tam se spřátelila s učitelkou Alžbětou Rychlou, která učila děti menšiny Čechů v Belgii a podílela se v protiněmeckém odboji. Marie si přála, aby si po válce  vzala Tondu za manžela, pokud to dobře dopadne. Oba se setkali v nemocnici, kde si Antonín léčil loket a skutečně se vzali. Jejich dcera Eva je autorkou spisu sestaveného z pamětí a poznámek jejího otce a matky Alžběty.